Zajímavý příběh jedné lesbické ženy

Jméno Ježíš mi jaksi vždycky uvázlo v krku, vlastně mi vůbec hrdlo sevřelo. Bylo jedno, jak tvrdošíjně jsem se snažila mu rozumět. Ti, kdo se k tomuto jménu hlásili, budili ve mně vztek a zároveň soucit.

Jako univerzitní profesorku mně také rozčilovali studenti, kteří cítili nutnost se mnou o Ježíši hovořit. Blbost. Nesmysl. Nebezpečné. To bylo moje smýšlení o křesťanech a jejich Bohu Ježíši.

Jeden z těchto apoštolů morálky a jeho duchaplné poznámky v roce 1992 na stranickém setkání republikánů mne vytočil na „stoosmdesát“. „Feminismus“, posmíval se, „povzbuzuje ženy, aby opouštěly své muže, vraždily své nenarozené děti, praktikovaly čarodějnictví, ničily kapitalismus a stávaly se lesbičkami.“

Svůj život jsem vnímala jako šťastný a naplněný. Se svou partnerkou jsme měly mnohé důležité společné zájmy: Aids – aktivitu, zdraví dětí a jejich alfabetisace, spolek na ochranu zvířat, naši unitářskou církev, abych zmínila alespoň některé.

Začala jsem studovat tu „politiku nenávisti“ náboženské pravice proti homosexuálům a nám lesbičkám. Abych to mohla dělat zodpovědně, musela jsem si přečíst tu jednu knihu, o které jsem si myslela, že tak mnoho lidí pomýlila: Bibli.

Dostávala jsem mnoho dopisů a reakcí od čtenářů mých článků, v nichž jsem útočila na křesťanskou víru. Bylo jich tak mnoho, že jsem si je rozdělila do dvou pořadačů na obě strany svého psacího stolu: jeden pro ty nenávistné dopisy, druhý pro ohlasy těch, kdo mi fandili. Avšak jeden dopis se prostě do žádného pořadače nehodil. Byl od faráře reformované církve, sbor „Syracusy“. Byl to dopis dobrotivý, zároveň však vyzývavý.

Svým způsobem mne Ken Smith povzbuzoval ke kladení si otázek: Jak vlastně jste dospěla ke svým názorům? Jak můžete vědět, že Vaše stanovisko je správné? Věříte v Pána Boha?

Můj článek nekomentoval, ale prosil mne, abych ty teorie, které zastávám, prozkoumala a doložila. Nevěděla jsem, jak na to mám reagovat, tak jsem dopis zmačkala a hodila do koše na odpadky. Pozdě večer jsem ho však vyhrabala a položila na psací stůl, kde na mne celý týden zíral. Konfrontoval mne s tou propastí, která zeje mezi oběma světonázory a požadoval ode mne odpověď. Kenův dopis – aniž by to věděl – narušil integritu mých rešerší. Ken se neposmíval, nasadil se.

Když mi pak jednou poslal pozvání na společnou večeři, přijala jsem to. Ken a jeho manželka Floy se stali mými přáteli. Když jsme spolu jedli, Ken se modlil tak, jak jsem to před tím nikdy neslyšela. Jeho modlitby byly niterné a plné důvěry. Přímo zranitelné. V mé přítomnosti litoval svých hříchů. Pánu Bohu za všecko děkoval. Kenův Bůh byl svatý a neotřesitelný, plný milosti.

A protože mne Ken ani Floy nezvali do kostela, věděla jsem, že můžeme zůstat přáteli. Začala jsem číst Bibli.

Při jedné večeři mne moje partnerka se změněným pohlavím zahnala do úzkých. Položila svoji velkou ruku na moji: „To čtení Bible tě mění, Rosario“, varovala mne. Celá jsem se chvěla a šeptala: „J., co když to všecko je pravda? Co když ten Ježíš je opravdu zmrtvýchvstalý Pán? Co když my všichni jsme uvázli v nějaké pasti?“ J. zhluboka vzdychla. „Rosario“, řekla, „byla jsem 15 roků presbyteriánskou duchovní.

Modlila jsem se, aby mne Bůh uzdravil, ale neudělal to. Jestli chceš, budu se za tebe modlit.“ Pokračovala jsem ve čtení Bible. Po celou dobu jsem bojovala proti názoru, že by Bible mohla být inspirovaná Bohem a mohla mít pravdu.

Bible však byla ve mně čím dál větší. Jednoho nedělního rána jsem vyskočila z lůžka své lesbické milenky a za hodinu jsem seděla v kostelní lavici.

Jedné neděle kázal pastor Ken na verš Jan 7,17: „Kdo chce činit jeho (Boží) vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe.“ Tento verš sliboval poznání podle poslušnosti. Zápasila jsem s otázkou: Chci opravdu chápat homosexualitu z Božího hlediska nebo jenom s Ním bojovat? Ten večer jsem se modlila, aby mi Pán Bůh dal ochotu poslouchat, před tím, než porozumím. Modlila jsem se dlouho, až do svítání.

Kdo jsem? Kým mám být v Božích očích? Ve všem tom rozporuplném těch hrubě rozdílných světonázorů mi Ken a Floy stáli věrně po boku Vězela jsem strašně hluboko ve šlamastyce.

Nechtěla jsem ztratit všecko, co mi bylo milé a drahé. Ale bylo to, jakoby Boží hlas zpíval na troskách toho mého rozvráceného světa milostnou píseň plnou radosti a naděje. Přijala jsem nejdříve váhavě, pak vášnivě potěšování Ducha svatého. Teď vychutnávám ten vnitřní pokoj a obecenství se svým manželem.

Rosaria Champagne Butterfield je autorka knihy „The Secret Thoughts of an Unlikely Convert“ (Tajemství vzpomínky na nepravděpodobné obrácení). Žije se svojí rodinou v Durhamu, Severní Karolina, kde je její manžel pastorem „První reformované presbyteriánské církve“.

Zprávy z celého světa / www.obrist-impulse.net

Zveřejněno 7. srpna 2013

z němčiny přeložila L. Hallerová

Stáhnout příběh ve formátu PDF